Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
1971 AT a Žalm 71 Karel Kryl... a k tomu dál dva rozrazily konvence na cucky ve jménu dobré malby Japonska! Hirošige Andó a Hokusai, okus je...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.4.2015 (17:41:05)

Komu: JanaVrtelova@centrum.cz

 

(Jana Vrtělová vozila kdysi ráda Karla Kryla po koncertech autem po Čechách i dál)

 

 

 

HIROŠIGE ANDÓ

 

     1797    EDO    (dnešní součást aglomerace Tokyo)           ۞    6.9.1858   EDO

 

 

Byl opravdovým děckem své vynalézavé doby: doby poživačné, lačné, libující si v pomíjivých požitcích a nakloněné snad víc než jen snobsky vychvalovanému umění. A to se stalo kronikou epochy, jež ho konejšila. Těšila. Hlavní zásluhu na tom měly „obrázky prchavých momentů života“, zvané ukijo–e, znázorňující pikniky in the summertime, taneční a herecké estrády a zpodobňující životní styl a práci měšťanů, dělníků i prostých venkovanů. A mluvíme-li o umění jako o kronice doby, pak byl Hirošige kronikářem: malíř a grafik Hirošige Andó, poslední z velkých umělců bezva finty v ukijo–e.

 

Kdyby se nestal malířem, určitě by z něj byl básník takových kvalit jako dnešní oslavenec Karel Kryl, hravým a veselým řečníkem, který z ničehož nic „setřese“ lyrickou expozici vtipnou glosou. A vlastně byl básníkem. V roli literáta se podepisoval Utašige. Nejkrásnější básně, které po sobě zanechal jako plovoucí vzkaz v lahvi, však představují jeho populární obrázky. Díky jim, ještě ani ne čtyřicetiletý, předčil v oblibě samotného Hokusaie. Nazývali ho proto „poetou japonské krajiny“.

 

Japonský odborník Jone Noguči viděl příčinu tohoto „střídání stráží“ v potřebě změny: „Lidé, vysoce přitahovaní ohněm a novostí Hokusaiových barev a novotvarů, jimiž interpretoval dramata horstev a vod, si nyní přáli na chvíli vydechnout; vydechnout v tom nádherném okamžiku, kdy řádění živlů náhle ustalo.“

 

 

MALUJÍCÍ DEKORATIVNÍ NÁTĚR: SKVĚLÝ SEČTĚLÝ ÚŘEDNÍK

 

Hirošigeho předci neměli s uměním zase tolik společného. Pradědeček Tokuémon Tanaka byl hospodářským správcem na dvorku knížepána Cugaru, zajímavé povolání mohl plnit dědeček Koémon Tanaka – vyučoval lukostřelbu. Milá Střelkyně. Tatínka Genémona, ještě malého kluka, adoptovala rodinka koumesů Andó. V dospělosti se stal vyšším úředníkem sboru dobrovolných hasičů v Jajosugaši v Edu. Oženil se a narodila se mu celkem čtyři mimina: tři dcery a syn Tokutaró.

 

Výrazný talent se údajně projevoval již za útlého dětství. Bylo tomu tak i u jediného syna rodiny Andó. Jeho kresba Průvod ostrovanů z Luču zachycuje skutečnou událost: roku 1806 předal vyslanec ostrovů vládnoucímu šógunovi v Edu dlužné daně. Svitek prozrazuje nečekané schopnosti autora, zcela neúměrné k dosaženému věku. Vždyť mu v době, kdy jej namaloval, bylo pouhých deset let.

 

Jeho první umělecký rádce a učitel Okadžima Rinsai bydlel v jednom ze sousedních domků. Povoláním hasič ohňů se malováním zabýval jen ve volné aktivitě. Amatérsky sporadicky nadčasově. Doba her však skončila Tokutaróovi velmi brzy. Neoslavil ještě ani třinácté narozeniny, když postupně ztratil oba rodiče. Bylo nutné postarat se i o sebe i o sestry v pozůstalosti, a tak klučina převzal úřad po svém ztraceném otci; úřad zdánlivě významný, spojený s právem samurajů nosit dva meče, v praxi však jistě jen formální, když jej smělo zastávat i dítě. Ze dřeva vystavěné město sice zachvacovaly požáry, tyto „ohnivé květiny Eda“, mnohokrát do roka, ale sbor, v němž fungoval nedospělý Andó, byl určen k zásahům v řídkých případech požárů šógunova paláce. Přesto se dochovala zpráva o ohni v Kodžimačó roku 1818, při němž se Andó doslova vyznamenal.

 

Nástupem do úřadu naštěstí chlapcovo malování neutrpělo šrámy na kráse. Ba ještě naopak. Své dětské jméno Tokutaró změnil na dospělejší Džuémon a začal pomalu a jistě uvažovat o opravdovém studiu v některé ze známých škol. Zvolil ateliér slavného Tojokuniho Utagawy, ale odmítli ho pro nadbytek studentstva. Musel se spokojit s méně význačným mistrem Tojohirem Utawagou. Tojohiro se brzy ukázal být tím ideálním vyučujícím lektorem. Svým žákům udával směr, ale neuplatňoval tvrdou disciplínu a nechával víc prostoru dokořán jejich osobnosti, nenutil je suchopárně kopírovat sebe sama. Mladý Andó spotřeboval velmi velkou část mistrovy shovívavosti. Platil za rebela a černou ovečku a přitom jeho raná tvorba působí v porovnání s díly vrstevníků Eisena a Kunisady značně toporně, neohrabaně a upjatě, postrádá nosný nápad. Platí to o ilustracích k humorným veršům ve Fialové knize básní kjóka datované 1818 i o jednotlivých tiscích s portréty herců a krásek z téhož roku. Přesto Tojohiro dobře rozeznal mladíkův talent a už roku 1813 povolil hlavnímu bouřliváku svého těžce zkoušeného ateliéru používat část vlastního jména. Vznikl pseudonym Hirošige Utagawa.

 

 

VLASTNÍ STYL

 

Jo, mohlo mu být nějakých dvacet let, když se oženil. Jeho manželka pocházela ze samurajské famílie, ale novodobí samurajové už nebyli ony figury zašlých časů, vzbuzující úctu, respekt až posvátnou hrůzu. Sama paní Andó byla vzorem japonské manželky: čistá a cudná, poslušná a oddaná, přitom šikovná hospodyně a ve finančních záležitostech – ta pravá prozíravost sama.

 

Její manžel se mohl v klidu věnovat své práci. V průběhu let si začal vytvářet vlastní styl. Přispěly k tomu styky s básníky, na něž si potrpěl jako učitel, jejich odlišný a přesto Hirošigemu blízký způsob nazírání na pointy věcí. Malíř rovněž krok za krokem objevoval metody a postupy vyhovující vlastní individualitě a dospěl k zásadnímu poznání – své vidění světa a umění nemůže a nesmí ničemu přizpůsobovat.

 

Prohlédneme-li si japonské tisky 20. let devatenáctého století, zjistíme, že se vyznačují výraznými obrysovými liniemi. Hirošigeho však zaujaly nové malířské trendy, představované například moderní školou Marujama Šidžó, které už pozadí a jednotlivé figury obrázků oddělovaly méně jednoznačně a pokoušely se vyjádřit obrysy pomocí hmoty a stínováním místo černou čarou. Nová technika dřevořezu, se kterou se umělec seznámil, pak umožňovala tuto novost zachytit na samotných tiscích. Hirošige si uvědomil, že tudy by mohla vést cesta k oživení stagnujícího umění ukijo–e.

 

Diametrální odlišnost starého a nového způsobu tvorby je dobře patrná, porovnáme-li tutéž loď vzácná námořnice na vlnách namalovanou Hokusaiem a Hirošigem. První – nesmírně pečlivé Hokusaiovo provedení umožňuje zřetelně rozpoznat každé prkénko a každý zářez a šikovné ruce by podle toho „manuálu“ mohly snadno zhotovit věrnou napodobeninu. Zato Hirošigeho obrázek je ve srovnání s tím jednoduchý a „odbytý“, loď a barevná šmouha zároveň. Ať žije moderní nekonvenčnost. A přesto Hirošigeho modernost, jeho přínos japonskému umění, spočívaly právě v tomto zjednodušení, ve vzpouře proti popisnosti předchozích dob.

 

Novou metodu uplatnil Hirošige poprvé v barevných zátiších s opeřenci, květinami a kaligrafickými nápisy filozofie, postřehů zvaných kačóga. V krátké době zdobily téměř každou tehdejší japonskou domácnost.

 

V roce 1830 objednal nakladatel Šózó Kawaguči u Hirošigeho Deset pohledů na Edo. Modrorůžové tisky se stopami červenohnědé a světlezelené barvy s ozdobnými okraji představovaly pokračování linie, započaté květinovými a ptačími kompozicemi na oslavu kačóg. Různé části města jsou zde zachyceny v okamžicích specifických svou atmosférou a poezií. A zejména klidem.

 

Hirošigeho umění zasahovalo nejen oči lidí, ale i jejich srdce, a proto si nový styl přes jeho neobvyklost okamžitě uměli náležitě zamilovat. I tomu největšímu prosťáčkovi, nevědomému a lhostejnému k umění, vlhly šaty před Hirošigeho „krajinou v období dešťů a žížal dešťovek“ a cítil vůni pryskyřice z obrázku sluncem zalitých borovic. Úspěch edského souboru však nasadil malíři doživotní pouta: od tohoto okamžiku od něj byly očekávány horizontálně komponované krajiny, pokud možno z areálu Eda.

 

Dnes jsme zvyklí spíše na to, že novým uměleckým směrům prošlapává cestu odborná kritika přes nezájem či dokonce odpor veřejnosti. V případě Hirošigeho byla situace opačná; spontánní přijetí u nejširších vrstev se srazilo s nepochopením i takového velikána, jakým byl Hokusai. Hokusaiovi se přihodilo to, co tak skvěle vystihl o sto let mladší francouzský malíř Henri Matisse v rozhovoru s bravurním hračickou Pablem Picassem: „Je těžké porozumět generaci, která přichází po nás. Pomaloučku, jak člověk stárne a pokračuje ve svém díle, vytváří si svou estetickou doktrínu, kterou se řídí. Nebo řítí do neznáma harmonie. Vytváří si i vlastní stupnici hodnot, které si, alespoň do jisté míry, kodifikuje jako něco absolutního. Je tedy stále obtížnější porozumět stylu, který vznikl později, než člověk začal sám pracovat. Když se projevujeme, malířské hnutí nás v určitém okamžiku absorbuje, a my snad přidáme další článek k řetězu. Historie však pokračuje dál, překonává nás, odhazuje a my už nechápeme, kde to jsme.“

 

 

TOKAIDÓ

 

Úspěch modrorůžových tisků dodal malíři kuráž a víru k důležitému kroku: roku 1832 předal svůj hasičský závazek synu Nakadžirovi (nevíme, zda vlastnímu či adoptovanému) a věnoval se nadále jen umění. Již předtím odmítl nabídku stát se nástupcem svého zemřelého učitele jako Tojohiro II. a vést dále jeho ateliér. Nebyla za tím jen touha po svobodě a volnosti. Hirošige nevěřil ve „školy umění“. Podle něj se musel každý učit především sám. Později měl i několik žáků, nečekaně málo vzhledem ke svému věhlasu. Nevyskytla se mezi nimi žádná výraznější osobnost. Koneckonců – Hirošige nemohl být bezva učitelem; nedostávalo se mu vnitřní jistoty v přesvědčení, chyběla mu potřeba předávat vědomosti, od tohoto povolání–poslání neodmyslitelná vlastnost.

 

Konec úřednické kariéry znamenal i konec finančních jistot (pokud se v souvislosti s Hirošigem dá o takové jistotě s úsměvem hovořit). Byl to sice muž vyrovnaný, který nesl s klidem až lehkostí životní nesnáze, o to méně však korigoval bohémskou část své povahy. Ač měl rád na talíři dobré sousto a ve skleničce skvělé pití, v zásadě nepotřeboval mnoho a necítil se závislý na příjmech. Považoval však za nedůstojné peníze jen hromadit, ale jakkoli syslit, a tak se mince pod jeho prackama jakoby rozplývaly. Při průměru dvou prací denně, který je mu připisován, jeho malá rodina rozhodně neměla trpět nouzí, ale životní styl či spíše Hirošigeho vrozená neschopnost zacházet s penězi, dávaly paní Andó nejednu příležitost dokázat, jak dokonalou a obětavou služkou umí být, když se jí zrovna chce. Traduje se příhoda, že kvůli jedné z manželových cest prodala část vlastního ošacení a ozdobných hřebenů.

 

Cestování bylo velkou malířovou obsesí. Jakmile se zbavil povinnosti úřadu, připojil se k doprovodu vysokého státního úředníka a vydal se po známé cestě Tokaidó do Kjóta.

 

Tokaidó – spojnice Eda (šógunova sídla a skutečného centra moci) s Kjótem (kde žil císař se svým doprovodným dvorem) a nejvýznačnějším obchodním střediskem – Ósakou – existuje dodnes. Stejný název nese v současnosti železniční trať, podobnou trasu opisuje superrychlý šinkansen, vede tudy i dálnice. Doba, o níž mluvíme, pamatuje Tokaidó jako romantickou písčitou cestu (přestože byla hlavní dopravní tepnou země), lemovanou borovicemi a cedry, posetou knajpičkami, čajovnami a rjókany–zájezdními hostinci. Neustálý pohyb a ruch, které tu vládly, odpovídaly dynamickému duchu ukijo–e, a často se měnící krajina přímo vnucovala nepřeberné množství námětů včetně POSVÁTNÉ SOPKY SNĚHOVÉ FUDŽI a byla nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

 

Co následovalo po vydání cyklu Padesát tři stanic na cestě Tokaidó, hlavního výsledku cesty do Kjóta, bylo až neuvěřitelné. Ještě nebyla vytištěna celá série a jiní malíři už používali první tisky jako pozadí svých obrazů s figurálními náměty, žárlivý Hokusai opustil Edo a lidé požadovali nové a nové série s cestou Tokaidó. Malíř jich do konce života zvládl dotáhnout dvacet: Velké Tokaidó, Vertikální Tokaidó…

 

Polovina třicátých let se stala jeho nejzářivějším tvůrčím obdobím. Vzniklo Osm pohledů na Ómi, dvě série tisků se známými scenériemi z Kjóta a Ósaky, i vynikajících Sedmdesát pohledů na Kisokaidó (horskou cestu z Eda do Kjóta), z nichž bylo realizováno pouze 46, mezi nimi však pohledy ze Seby, Nagakuba a Mijanokoši, které patří k nejlepším malířovým vizitkám, žádný odstrčený krám.

 

 

NAD KVĚTINU KNEDLÍČEK

 

Roku 1839 umělcova něžná a milující žena podlehla zkáze a čekala ji smutná smrt. Šest let nato ji následoval syn Nakadžiró. To už byl Hirošige znovu ženat a smutek nad ztrátou syna vyvažovala jakžtakž jeho druhá manželka – o šestnáct let mladší Ojasu a jejich dcerunka Tacu, celá po tátovi.

 

Epidemie a hlad, které zachvátily Nippon ve druhé půli třicátejch let, a následné omezující reformy z let čtyřicátejch, vedly ke snižování produkce jednotlivých tisků, a tak autoři dřevořezů obraceli pozornost ke knižním ilustracím. Hirošige obnovil styky se členy literárních kruhů a stejně jako na počátku své umělecké dráhy se věnoval ilustracím knih poezie typu kjóka. Necítil se špatně v té roli. Vždyť byl duší napůl básnílek a literát a své dojmy nejednou zaznamenával i pomocí významů ve slovech. Na svých dlouhých výpravách, které tolik zbožňoval (na rozdíl od většiny současníků, umisťujících do oblastí pár desítek kilometrů od Eda království skřítků a rozesmátých nečistotných víl sil) se rád zastavoval na pokec v neznámých knajpách a poslouchal klábosení hovorové japonštiny obsluhujících barmanek nebo hovory ostatních štamgastů. Vzhledem ke svému původu, literárním zálibám a stykům se Hirošige výrazně lišil od jiných zástupců plebejských škol (představovaly lidový směr v japonském umění), často až nekulturních a literárně neschopných moulů. Navíc – psaní pro něj nebylo snobsky elegantní zábavou, ale další potřebou vyjádřit se. A tak nejednou odsunul stranou svůj pohárek saké a misky s vonícím jídlem u nosu, aby na potřísněném stole zaznamenával nejčerstvější momentální nápady i krátké, zejména veselé básničky. Zrodily se půvabné Zápisníky z cest. Většina jich byla naneštěstí znehodnocena při požáru v roce 1823. Malířovy či spíše básnílkovy popisy a líčení podnětů s občasnými drobnými jedovatostmi či lehce cynickými komentáři, přirozené a spontánní, jsou díky mimoděčnému kouzlu nechtěného vskutku rozkoš rozumět. Snadno si lze představit muže už mírně nalitého jen rýžovým vínkem, jak s neobyčejným potěšením sestavuje veršíky rozpustilé básničky Nad květinu knedlíček a loktem sráží neodklizenou misku, jak se jeho tvář (prý kulatá jako kalorický knedlík) spokojeně culí do prostoru s časem.

 

 

DVOJÍ KONEC, DVOJÍ PÁD

 

Padesátka učinila zdánlivě i z bohéma Hirošigeho osobu serióznější – alespoň vzhledem. V duchu konfuciánské klasiky etiky, vybízející padesátileté starce ochmelky k odevzdanosti a pokoře, si uznávaný umělec oholil hlavu, stal se novicem a přijal i nové jméno – od teďka Tokubei.

 

Při znalosti Hirošigeho povahy na straně jedné a dobových poměrů, oklešťujících osobní a tvůrčí svobodu na straně druhé, je docela dobře možné si tento akt vysvětlit jako způsob, jímž se umělec snažil odstřihnout se od světské nesvobody. Jako malíř byl stále plný síly a elánu, používal působivější odstíny a širší barevnou škálu šarmu i některé speciální efekty. I toto pozdější „mnišské údobí“ proto přineslo řadu nádherných, převážně grafických děl: Pohledy na šedesát notorických míst z provincií, slavnou sérii Sto pohledů na známá místa v Edu či až posmrtně publikovaných Třicet šest pohledů na Fudži, připomínajících svým názvem nejslavnější dílo Hokusaiovo.

 

Hirošige Andó opustil tento svět nepřejícných nespravedlivých útrap 6. září 1858 za cholerové epidemie, která v polovině roku zamořila celé Edo a zkosila dvacet osm tisíc pacientů.

 

Vynikající malíř a grafik, důstojný básník vtipálek ale špatný učitel pro drzou mládež Hirošige si nevychoval ani jednoho opravdu důvtipného nástupce. Nebyl jím první muž jeho dcery Tacu–Šigenobu, užívající jména Hirošige II. ani její druhý manžel Šigemasa, přestože si říkal Hirošige III. Až několik umělců, narozených v revolučním období Mejdži, které ve druhé polovině devatenáctého století otevřelo vrátka přeměně feudálního Japonska v kapitalistickou suverenitu, představovalo alespoň duchovní pokračovatele Hirošigeho Andó. A tak byl smrtí „básníka japonské krajiny“ vývoj a vzestup umění ukijo–e zpečetěn.

 

 

 

HOKUSAI KASUŠIKA

 

    5.3.1760   EDO   (DNESKA ZNÁMO JAKO MOTOR ROTOR TOKYO)    ۞     13.4.1849   EDO

 

 

Zřejmě to byl dost nesnesitelný jedinec; avšak nic nového pod sluncem u silné osobnosti. Žil a maloval na křídlech svobody, jako by ani nepociťoval těžkosti, jež jsou jejím rubem. Jeho portrét z ruky mladší dcery Ojej představuje vrásčitého starce se štětinatými zbytky porostu na hlavě, bradce a uších, s úzce zaříznutými rty. Tvář mladého Hokusaie neznáme. Jako by chtěl světu zanechat svou podobu až z doby, kdy se považoval za schopného malíře. Jak posuzoval sám sebe? Životopisné poznámky v závěru jeho cyklu „Sto pohledů na Fudži“ neprozrazují málo:

 

„Od svých šesti let jsem pociťoval touhu malovat cokoli kolem sebe. Ale ani v padesáti po zveřejnění nesčetného množství mých kreseb jsem nebyl s ničím z toho spokojen. Teprve ve stáří sedmdesáti tří let jsem částečně pochopil skutečnou podobu a povahu ptactva, rybek a rostlinek. Až mi potáhne na osmdesát, dosáhnu dalších pokroků v mezích zákona, v devadesáti proniknu do samé podstaty věcí. Ve sto letech dosáhnu vysokého stupně dokonalosti a až se dožiji sto deseti, bude vše, co vytvořím, žít svým životem… Psáno ve věku sedmdesáti pěti let mnou, někdejším Hokusaiem, dneska zvaným Starcem, posedlým nádherným kreslením.“

 

Stařec, posedlý kreslením, se sto deseti let nedožil. I tak si při své obrovské píli stihl vysloužit označení nejplodnějšího umělce světa. Přesto, a bez ohledu na slávu a uznání, kterým se už za života těšil u knížat i prostých občanů, žil a zemřel jako prostinký nemajetný chuďas. Proč?

 

 

TOKITARO

 

Většina pramenů prozrazuje mylné zvěsti o Hokusaiově původu. Za otce zmiňují dvorního výrobce zrcadel Hačiemona Kawamuru, za matku příbuznou dvorního ceremoniáře Kira. Novější výzkumy však naznačují, že leštič kovových zrcadel na dvoře vládnoucího knížete–šóguna, údajný adoptivní Hokusaiův otec Isé Nakadžima, který se měl po smrti rodičů ujmout osiřelého čtyřletého tvorečka, byl jeho otcem skutečným. V každém případě se 5. března 1760 malý Tokitaro, jak byl chlapec pojmenován, nenarodil do nuzných poměrů a pan Nakadžima, ať už byl otcem pravým nebo úředním, mu nezakazoval, aby maloval. Asi by dávat kreativitám zaracha nijak nebylo prospěšné. Posedlost kreslením pronásledovala hocha již od dětství. A když nebyl po ruce štětec, stačil kousek dřívka nebo i prst, kterým kreslil do písku.

 

 

RECUZO

 

Nadešel čas rozhodnout o chlapcově budoucnosti. Tecuzo (tak mu říkali od deseti let) se začal učit u knihkupce. (Tvrdí to alespoň nejrozšířenější verze o této životní etapě mladého Hokusaie–Tecuza, jíž se budeme i nadále držet. Na rozdíl od ostatních japonských umělců té doby, u nichž se nám zpráv o jejich soukromí nedostává, odborná literatura pojednávající o Hokusaiových osudech uvádí vždy nejméně dvě i víc variant každé události.) Knížky, k nimž se chlapec v krámku dostal, ho zcela uchvátily. Nebylo divu. Zprvu ho sejmuly černobílé dřevořezy slavných mistrů Marunoba a Sukenoba, barevné tisky Korjúsaiovy a Harunobuovy pak rozhodly: bude malířem.

 

Mezistupněm se stal rok v řezbářské dílně. Sada šesti tisků z roku 1775 jmenuje vedle autora i mladého řezbáře–Tecuza. Chlapec – téměř již mladý muž, však mířil výše; zatoužil stát se žákem nejoblíbenějšího malíře doby Šunša Kacukawy. Sám údajně upozornil mistra na svůj talent; ne snad dětinským vychloubáním, ale prací, které si mistr povšimnul coby zákazník Tecuzovy domovské dílny. A tak se splnil sen mladičkého řezbáře: sám veliký Šunšo mu nabídl místo ve svém ateliéru. Chlapci nebylo ještě osmnáct let, když vstoupil do profesionálního uměleckého světa.

 

 

ŠUNRO

 

Svého nového žáka považoval mistr Šunšo za výjimečně talentovaného. Hned po prvním roce mu dovolil užívat část vlastního jména; počáteční v řadě téměř dvaceti Hokusaiových pseudonymů tedy zněl Šuro Kacukawa. Nejstarší prací s tímto podpisem je ilustrace jednoho ze „žlutých sešitů“, populárního lidového čtení, z roku 1778.

 

Zpočátku maloval pod vlivem svého učitele. Šunšo, vynikající v hereckých portrétech, přišel se zcela novým pojetím. Proti starému stylu školy Torii, která prý malovala „nohy jako tykve a červovité linie“, postavil v Japonsku tehdy zcela neobvyklou metodu: zachycoval herce divadla kabuki přímo v akci, v gestu. Šunšův vliv je patrný na dvou Hokusaiových tiscích ze srpna 1779: jeden znázorňuje herce Ičikawi a Iwaie v divadle Nakamura, druhý pak výjev z „Nového vyprávění o princezně Usujuki“, jak je hráli na konkurenční scéně zvané Ičimura.

 

Mladý umělec se stále více odlišoval od svých spolužáků. Zatímco oni pokorně napodobovali mistra, Hokusai–Šunro studoval způsob malby jiných škol, jeho zájem přitahovalo i čínské malířství; hledal svou vlastní cestu. Jako každý, kdo se odlišuje okatě příliš, začal být svým kolegům příslovečným trnem v oku, zvláště super nekonvenčními pracemi, poznamenanými vlivem cizích škol. Žárlivost, proměněná v zášť, propukla naplno v momentě, kdy spolužák Šunko objevil u známého obchodníka Hokusaiův plakát, namalovaný ve stylu školy Tosa (uchovávala tradici japonského dekorativního stylu). Rozzuřený spolužák plakát strhl a jeho provinilý autor musel opustit slavný ateliér. Stalo se tak pravděpodobně až po smrti mistra Šunša z kraje roku 1793.

 

 

SÓRI

 

Hokusai představoval osobnost, která vždy v prvé řadě žila svým umem, svou naturalizovanou prací; obětoval jí sebe i své okolí. Jen jaksi mimochodem se mezi záplavou zpráv o jeho tvorbě a vlivech, které se na ní podepsaly, dozvídáme, že byl dvakrát ženatý. Kdo byly jeho manželky, jak se jmenovaly, zda manželství ukončila smrt či rozvod, nevíme. V době odchodu z Šunšova ateliéru byl Hokusai hlavou rodiny a otcem dvou dcer – starší Omijo a mladší Ojei. Umělcovy neklidné studie jednou v tom, podruhé v onom ateliéru, krátká éra v malířské dílně Tavaria Sóriho, kterou po určitý čas vedl (užíval tedy pseudonymu Sóri), to vše vrhalo rodinu do stále větší nejistoty k obživě. Přišla doba, kdy byl Hokusai donucen vzdát se i své tvorby; nejgeniálnější umělec Japonska prodával na tržišti papriku od nevidím do nevidím.

 

Neustálé hledání však nepostrádalo svůj význam. Sám autor ukijoe–e, obrazů všímajících si všedních trampot obyčejných lidí, prošel vlivem mistrů Korjúsaie, Šunša, Kijonagy, Utamara, Tojokuniho, Kunisady a dalších, studoval styl oficiálních malířských škol Tosa a Kano, evropskou perspektivu i čínské malířství z dob dynastie Ming; jeho umění se stalo spojovacím článkem mezi nejrůznějšími i cizími dobovými a historickými poznatky a dovednostmi a národním japonským slohem. Syntéza, jíž se dobral, byla po létech nazvána Hokusaiovým stylem.

 

Štěstí přeje připraveným, říká se. A pilným, vzápětí by se důrazně ozval Hokusai. Stačilo malé povzbuzení – výhodně prodaný tisk a znovu se s hurá pocity ponořil do dobrodružstvím neutuchající práce. Dnem i nocí se skláněl nad malými čtvercovými tisky, tzv. surimony, typickými kromě jemných barev použitím zlata, stříbra a bronzu. Jejich (dodnes trvající) obliba a široké použití coby blahopřání, pozvánek a oznámení nejrůznějšího druhu zaručily trvalý zájem ke koupi i růst umělcova renomé.

 

Je neuvěřitelné, že vedle stovek těchto nezapomenutelných grafických listů dokázal zkompletovat i několik knih barevných dřevořezů. Místo lidových „žlutých sešitů“, jež kdysi i sám vydával, se jeho ilustrace objevovaly stále více v náročnějších obrázkových knihách POEZIE typu kjóka. Vznikly převážně působivé dřevořezy z okolí Eda a s nimi umělecký pseudonym–Hokusai; malíř ho převzal z buddhistických knih. Příjmení Kasušika bylo připomínkou rodné čtvrti. Psal se rok 1798.

 

Se změnou jména lze zaznamenat i změnu v tvorbě; do popředí vystupuje krajinářská tvorba složité kompozice. Nalezneme tu počátek toho, čemu říkají experti krajina s lidmi, a počátky oné podivuhodné harmonie mezi zobrazenou přírodní scenérií a lidskými postavami, kterou se marně snažili napodobovat jeho pokračovatelé a žáci a jíž on sám dovedl o třicet let později k vrcholu v „Šestatřiceti pohledech na Fudži“.

 

 

ČLOVĚK POSEDLÝ KRESLENÍM A PŮSOBENÍM ŽIVLŮ NA MIKROKOSMOS ČLOVĚČÍ TOUHY

 

Člověk posedlý kreslením; poprvé se tak podepsal v roce 1800. Dva roky předtím prchá z jeho života i druhá manželka. Zůstal už do konce života smolař samotář. Starosti s domácností převzala dcera Ojei, sama vynikající umělkyně. Její tisky krásných žen prý dokonce předčily otcovské ódy na ženy. Hokusaiovi zbýval už jen jediný zájem: tvořit, neživořit. Nedbal na sebe ani příliš konvenční prostory prostředí, v němž vynikal. Čistý šat či pořádek v dílně dávno nefigurovaly na žebříčku Hokusaiových vzácností. A přesto byl ješitný. Jeho ješitnost však měla jediné jméno – umění.

 

Donesla se mu pomluva, že dílo větších rozměrů je nad jeho možnosti. Nechal tedy demonstrativně na prostranství před chrámem Hongkvandži rozprostřít mimořádně odolný papír tak mohutný, že by se ani po vybourání stěn nevešel do žádného příbytku. Mohutným hovaďáckým štětcem, připomínajícím spíš koště, začal malovat: nos, oči, ústa… Nakonec si nechal kolem pasu upevnit několik v tuši nasáklých pytlů na rýži a za sebejisté chůze domaloval celkové obrysy. Svatý Daruma byl zhotoven. Jeho obrovitá sympatická tvář mohla být povytažena na stěnu chrámu.

 

Malíř experimentoval ještě jinak. Vzpomenul si na své dětství a kreslil prstem či hůlkou, zkoušel to s nádobkou na saké, s kouskem vaječné skořápky… Na zrnko rýže prý namaloval dva poletující vrabčáky. Svou zručností brzy proslul po celém Japonsku. Napomáhaly tomu i mistrovy historky, laškování mnohdy anekdotického rázu, a vždy dokazující sílu jeho osobnosti, vyzrálou svéráznost a svobodomyslnost.

 

Stále vyhraněnější představy o tom, co a jak malovat, činily z umělce osobu neochotnou se přizpůsobit čemukoli a komukoli v nejširším slova smyslu. Odmítal i pozvání jistého vlivného knížete, aby mu přišel na jeho sídlo něco dobrého namalovat. Rozzuřený kníže rozkázal přivést Hokusaie násilím. Jen přítomnost dalších osob zabránila neštěstí. Stejně náhle, jako se umělec rozhodl sabotovat vladaře, se po čase vydal sám od sebe na knížecí zámek. Tak vznikl okázalý šestidílný paraván „Koně na pastvě“.

 

Během více než dvousetleté vlády rodu Tokugawa představovalo pro Japonsko styk s ostatním světem jen několik ostražitých lodí z Holandska a Číny, po jejichž můstcích toho „západního původu“ přešlo opravdu jen minimum. Přesto měl Hokusai v dobách neklidných začátků možnost se ve škole Šiby Kokana seznámit do detailu s evropskou perspektivou, kterou zužitkoval především v prvních letech 19. století v takzvaně „západních tiscích“. Poprvé tu rovněž používá techniky stínování, v oné podobě v japonském umění neznámé zcela. Je to éra „Člunu bojujícího s vlnami“, „Hory Fudži zaregistrované až v Takahaši“, „Dvanácti tváří Jocuji“...

 

Nezapomínal ani na knižní doprovodné ilustrace. Takzvané jomihon–knížečky romantických příhod, dosáhly kolem roku 1804 mimořádné obliby obou pohlaví. Při jejich ilustrování malíř spolupracoval nejprve se známým spisovatelem Kjodenem, později se znamenitým Bakinem – největším japonským romanopiscem oné doby. Jejich spolupráce uvízla na mrtvém bodě asi po pěti letech na Hokusaiově paličatosti a ještě k tomu hrdosti. Spisovatel vytýkal malíři, že se jeho obrázky nedrží daného obsahu vyprávění. Hokusai však odmítl cokoli předělávat. Potupil navíc Bakina návrhem změnit libreto podle ilustrací. Hokusaiovi – tomuto fanatikovi i fantómovi svobody – přestalo vyhovovat i omezování textem. Skoncoval jednoho dne tedy s ilustrováním úplně.

 

Leckoho jistě překvapí jeho mimořádný talent logického uvažování. Zabýval se například dost podrobně studiem matematických rovnic. A nejen to. Zápisník jakéhosi Rjúteie Tanehika z roku 1810 obsahuje záznam o lekci z aplikování holandské matematické poučky dne 2. února, tedy jako dnes ale před 205 čtvero ročními obdobími, za života Ódy na radost a jejího cvičitele: Ludwiga van Beethovena. A jméno matematického metod mana? Hokusai.

 

Kolem roku 1811 začaly malířovu pozornost vábit a promyšleně provokovat zase lidské figurky. Romantické přírodní scenérie zalidňoval naturalisticky pojatými postavami. O rok později na výletě do oblasti Kansai vznikla první mangwa–skicář, série černo–nachově–růžových dřevořezů. „Těžko soudit, proč se Evropa obdivuje této mangwě, když přece Hokusai vytvořil díla daleko čarovnější a umělecky cennější“, podivuje se malířův ctitel, český propagátor japonské kultury, spisovatel Joe Hloucha v jedné ze svých knih. Snad tak okouzluje opojný duch svobody, vanoucí z každé čárečky. Malíř se zbavil jha knižních vyprávěnek a skáče z předmětu na předmět; zručně črtá květy i zvířata, stejně jako karikatury či postavy z mytologie. Jako by se anarchie ve volbě námětů přenesla i do samotného zpracování. Vedle vysoce bravurních náčrtů nalezneme některé téměř na oko primitivní. Vysvětlení je prostinká věc. Hokusai údajně zamýšlel používat první čtyři náčrtníky jako názorné pomůcky, demonstrující jeho učňům i případným samoukům základy kreslířského řemesla. Sám údajně vzpomínal na své začátky, kdy tápal, dohledával a pídil se po jakýchkoli zánovních a slibných podnětech, impulsech záživných informací, které by doplnily jeho malířská studia. Za svého života dal Hokusai dohromady třináct skicářů, věnovaných jednou architektonickým studiím, jindy krajinám, pak zase zápasníkům vykrmeného sumo…, další dva byly zkompilovány po jeho úmrtí. Nesporným vrcholem je však dvanáctý díl s veselými až pikantními scénami ze života venkovanů. Zřetelně demonstrují to, co malíř započal v dobách pubertálního mládí svými knižními ilustracemi, surimony i jednotlivými dřevořezy – zlidovění Hokusaiova umění, skutečnost, že se přiblížilo obyčejným sedláčkům a utrmáceným sedřeným dělníkům, byť ani oni nezůstanou nikterak ušetřeni jeho škodolibosti.

 

Podobné, a přesto dosud nevídané náměty s prima zážitky, nalezneme ve dvou sbírkách dřevořezů „Gwašiki“ a „Gwafu“: pekařská dílna při práci, pradleny u řeky, sedláci vracející se na hřbetech bejků, venkovský hejsek při slavnosti sakur, chodci napadení vichřicí, hlouček dětí škádlících pomatenou venkovanku v japonském znění s prima peřinovými titulky. Zobrazené výjevy se i pro široké vrstvy staly natolik notorickými a samozřejmými součástmi japonské kultury, že například skupinu slepců tápajících přes brod si může dovolit parodovat i kabaretní číslo v revue, ve varieté s páskou přes oči.

 

S počátkem třicátých let je spojen vznik nejproslulejší série dřevořezů na světě nejkrásnějšího a nejumělečtějšího Hokusaiova díla – „Třicet šest pohledů na dámu všech hor, tedy unikátek Fudži“. Z nich zvláště tisk „Fudži spatřovaná z Kanawagy“ (užíván je i název „Velká vlna“), kde zasněžený vrcholek posvátné hory „překřikuje“ vzedmutá vlna původem od moře, zná snad každé děcko, i to, které jméno Hokusai dosud nezaslechlo. Neméně vynikající je i sada dřevořezů nejznámějších japonských vodopádů a tisky jedenácti význačných mostů z různých úrodných provincií.

 

 

STAŘEC POSEDLÝ MEDITATIVNÍMI PROJEVY KRESLENÍ

 

Hokusaiovi bylo sedmdesát tři let, když vyšlo „Třicet šest pohledů na bájnou vrcholovku Fudži“. Měl pocit, že se začíná dostávat k samotné podstatě, what does it mean umění. A přesto právě nyní začali jeho nedávní obdivovatelé stále častěji vyslovovat jiné jméno. Do popředí obecného zájmu se dostal o tři generace mladší Hirošige. Jeho obrázky připadaly geniálnímu starci dětinské a prostoduché, cítil se uražen a pokořen jak ta bájná vrcholovka od smělých začátečníků. Nedokázal se smířit se svým sesazením z trůnu velebného: roku 1834 opustil Edo pln smíšených pocitů, do smíchu mu nebylo ani po pozření saké, alkoholu v tomto džungloš lektvaru. I jméno si parafrázoval dodatečně – na Hačiemon Miuraja nestatečně. Měl ještě jeden dobrý (dobrý?) důvod k úniku do izolace. Prchal před věřiteli, jimž se zavázal platit dluhy svého prostopášného chuligána vnuka.

 

Hned téhož roku se pustil do práce na „Sto pohledech na Fudži“. Možná chtěl navázat na úspěch první série, ale překonat se mu ji nepodařilo. Sílu své imaginace však odhalil v „Osmi pohledech na Rjúkjú“. Sálá z nich jiskrná, téměř 111% tropická atmosféra jižních ostrovů, které přitom malíř nikdy neměl šanci navštívit. Rychlovlaky a mašinky úžasné Mašinky „Bylo nebylo“ v JP. Další skupinu deseti dřevořezů „Básníci Číny a Japonska“ považoval Goncourt dokonce za nejušlechtilejší malířovo dílo vůbec. A Hokusai by nebyl umělcem své doby, kdyby netvořil i knihu super zážitků pro erotogenní zóny, připravte se na setkání s jeho erotickými listy; kniha se za soumraku svěže jmenovala „Borovičky“.

 

Jiní v jeho věku zanechávali aktivit, on měl zato přehršle odvahy a síly k neutuchajícím experimentům. Nezapomínal na poznatky evropské perspektivy, stále znovu se vracel k čínské kresbě, jejíž mistrovské zvládnutí podtrhují Hokusaiovy tisky ptactva a květinek do vázy i do OÁZY. Bylo mu osmdesát, když na jeho obrazech začal převládat podpis Stařec posedlý kreslením, originální anonym pro takového znalce synonym samých divých kvalit.

 

Na ostrovní říši uhodila okurková sezóna. Peněz bylo poskrovnu a nutno vydat za stravu, ne tedy na obrazy. Jen díky své někdejší populárnosti nacházel malíř čas od času ochotnějšího nakladatele, ale mnohé z jeho záměrů lehly popelem již na půli cesty. Ze strašidelných „Sta povídek u sta hromů“ vyšlo pouhých pět „u směšně nedůtklivých hrom aby to bacilků“, nedohotoven zůstal i projekt s tisky „Sta básníků vzletného vyjadřování“, často považovaný za poslední statečné Hokusaiovo dílo. Známe však tisk z roku 1848 s názvem předskokana od Vlasty Třešňáka japonská nebo ; pomocí katakany: サクラ; hiragany: さくらsakura „Zeměměřič“; je bezpochyby tou poslední dochovanou peckou a třešinkou na dortu výživného umělce. Znázorňuje šogunátního delikátního úředníka vyměřujícího hektar za hektarem. Dokonalé vystihnutí gest a póz, potvrzené specialisty čelustkovo věhlasu–geodety, dokazuje, že si Hokusai až do posledních momentů „já můžu hodně“ v životě uchovával svěžest, energii a schopnost poučit se o věcech, s nimiž se nikdy předtím nesetkával. I tehdy, stejně jako před lety, o něm mohl vypovědět přítel Hirota: „Hokusai se nikomu nepodobá, vážení. Zatímco všichni jeho předchůdci byli otroky klasického podání, tradice a naučené manýry, osvobodil svůj štětec z toho diktátu, aby mohl do sytosti kreslit a věrně podávat vše, co jeho oči, které s takovou láskou pozorují MATKU PŘÍRODU, vnímají jen se dvojitě zakulacenými zorničkami pohádkově sytě.“

 

Do svých devadesáti let a sto třiceti vrásek přes obličejík vytvořil Hokusai přes 35 tisíc tisků, grafických listů a maleb a ilustroval s přehledem 168 knih o 437 svazcích, motor rotor grafiky. Zemřel zchudlý a pohublý až na kost v potrhaném kimonu. Proč? Veliký mistr vášně, geniální malíř Hokusai, Stařec posedlý expresivním kreslením, na to odpověděl v okamžiku, kdy mu lapidární Zubatá podala ruku: „Svoboda, krásná moje užitá svoboda“.

 

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=Zogy764tQog

 

 

„ŽALM 71“ (NEDĚLNÍ NEKONVENČNÍ OSLAVENEC: KAREL KRYL)

 

 

Tři černí mravenci
topí se v slze srny
Nápisy na věnci
a na koruně trny
Padáme pod tíží
a snažíme se dolézt
vlekouce na kříži
svou samotu a bolest

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je hlásati lásku

Vezem se v kočáře
ve kterém přežijeme
s obrazem mocnáře,
kterého milujeme
Plačíce pro mladost
jsme staří bohudíky
Řvem Ódu na radost
že nejsme mučedníky

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je hlásati lásku

Dozněla Devátá
a končí komedie
Namísto Piláta
svět si dnes ruce myje
Sám kříž si zhotoví
a sám si hřeby ková
a král je křížový
Hraje se Osudová

Nebe je růžové
Po cestě křížové
snad konečně spočinem
jak pšenice v klásku
Spočinem bez hněvu
přirostlí ke dřevu
Vždyť nejtěžším zločinem
je – hlásati Lásku…



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter